„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět“. Ježíšova slova, která otevírají příběh poslední večeře, nám nabízejí nečekanou možnost vytušit hloubku lásky osob Nejsvětější Trojice k nám.
Petr a ostatní u stolu nic netuší, a přece jsou nepostradatelní: aby jakýkoliv dar mohl být darem, potřebuje někoho, kdo by byl ochoten ho přijmout. Nepoměr mezi velikostí daru a bezvýznamností toho, kdo jej přijme, je zde nesmírný a nemůže nás to nepřekvapit. Na hostině poslední večeře si nikdo z přítomných své místo nezasloužil, všichni byli pozváni, lépe řečeno přitáhla je vroucí Ježíšova touha jíst s nimi velikonočního beránka.
Mnohem dříve než jsme odpověděli na Jeho pozvání, Kristus po nás toužil. Možná si to ani neuvědomujeme, ale pokaždé když jdeme na mši, prvotním důvodem je, že nás přitáhla Jeho touha po nás. Adekvátní odpověď z naší strany, která také znamená nejnáročnější askezi, je jako vždy se odevzdat Jeho lásce, nechat se Jím přitáhnout. Je jisté, že On si při poslední večeři přál každé naše přijímání Jeho těla a krve. Nepotřebujeme vágní připomínku poslední večeře: potřebujeme se této večeře zúčastnit, abychom mohli naslouchat Jeho hlasu, jíst Jeho tělo a pít Jeho krev: potřebujeme Jeho.

(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 2.3.4.6.11; červen 2022)