Herbert McCabe OP (1926-2001), irský dominikán, teolog a filosof, který proslul jako kazatel… z knihy: Bůh, Kristus a my… (redakčně upraveno)

„Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22, 37-40)

Když čteme tuto pasáž, máme tendenci si myslet: Jsou tu dvě přikázání: přikázání lásky k Bohu a přikázání lásky k bližnímu. A zdá se nám, že nám tato přikázání staví před oči dva předměty lásky: Boha a bližního.

Ve skutečnosti jsou zde ale zmíněny tři předměty lásky. A z určitého pohledu ten, který velmi snadno přehlédneme, je klíčový. Vlastně bychom u něj měli začínat: MILOVAT SEBE.

Neříkám, že je důležitější milovat sebe než milovat Boha. Chci jen říci, že láska k sobě samému je způsob, jak milujeme Boha.

A chci také říci, že láska k sobě samému je určitým způsobem důležitější než láska k bližnímu, protože bez lásky k sobě je zcela nemožné milovat bližního. (…)

Když sami sobě položíte otázku: „Co to vlastně znamená milovat Boha?“, je docela dobře možné, že budete mít v hlavě prázdno. (…)

V čem spočívá láska k Bohu? Myslím, že k tomu nejlépe dojdeme tak, že se zeptáme, co znamená milovat sám sebe. A k tomu, co znamená milovat sám sebe, dojdeme nejlépe tak, když se nejprve podíváme, co to znamená nemilovat sám sebe.

Kořenem hříchu nelásky k sobě je strach. Strach, který je nedůvěrou v sebe sama/nedůvěrou ve vlastní hodnotu… a který má řadu podob: strach, že na mně vůbec nezáleží… že pro druhé neexistuji. Dále strach, že kdybych nahlédl do svého nitra, nic bych tam nenašel! Strach nejen z toho, že hraji falešnou roli, že mám převlek… ale že nejsem nic jiného než tento převlek.

A tento strach je příčinou zoufalých pokusů něco ze sebe udělat… nebo aspoň za každou cenu zabránit druhým, aby ze mě udělali NIC tím, že mi sundají mou masku.

A tak ze sebe dělám něco tím, že se snažím ovládat druhé… nebo že hromadím majetek… vědomosti… dělám kariéru. Případně se ponořím do něčeho příjemného, co mě rozptýlí, abych na svou vnitřní prázdnotu aspoň na chvíli zapomněl. A samozřejmě nenávidím ty, kdo ohrožují mou quasi-hodnotu a mou iluzorní identitu.

A to vše je zakořeněno ve strachu, protože si nevěřím… je pro mě nesmírně těžké uvěřit, že na mně záleží jen proto, že JSEM… proto neumím mít rád sám sebe.

Láska k sobě… potěšení z toho, že jsem… že já jsem já… je pravým opakem samolibosti a nafoukanosti. Samolibost je uspokojení z toho, co člověk má nebo co udělal, místo radosti ze sebe samého. Vzpomeňte na farizeje, který se modlil v chrámu: „Bože, děkuji, že nejsem jako ostatní lidé… postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů…“ Byl samolibý! Nemiloval sebe, ale své úspěchy!

Křesťanství nás učí, jak milovat sebe… a jak se radovat ze svého bytí. V čem spočívá škola správné sebelásky? Milovat sami sebe se naučíme, když uvěříme… a když si budeme opakovaně a za všech okolností připomínat, že jsme milováni! Že jsme nekonečně milování Bohem! I kdyby nás všichni lidé přestali milovat – a měli k tomu dobré důvody… Bůh nás milovat nepřestane… nemůže… protože Bůh je Láska.

Vděčnost za to, že jsme… že na nás záleží… že jsme chtění… vytoužení… a nekonečně a trvale milovaní Bohem, je PRVNÍM A NEJDŮLEŽITĚJŠÍM PROJEVEM NAŠÍ LÁSKY K BOHU!

A teprve když mám rád sebe… když sebe přijímám vděčně jako dar lásky Boží, mohu vidět i hodnotu druhých lidí… mohu i je vnímat jako hodnotný dar… mohu je mít rád pro ně samé… ne jako součást mých plánů nebo jako materiál k vlastnímu obohacení a k manipulaci. A to je začátek lásky k bližnímu.